Jak Manka ušila Rumcajsovi novou košili

Jednou Rumcajs zatrhl rukávem o souček, v košili je díra dvakrát po pídi. „Však už té košili bylo málem sedm let,“ povídá Rumcajs a zavolal na Manku, aby si s tím něco počala. Manka košili prohlídla a řekla, že to nedokáže. „Protože, Rumcajsi, je tak vetchá, že by v sobě už ani neudržela steh.“ A že musí ušít novou. Loupežnická košile není věc ledajaká. Musí být pevná k neroztržení a jistá proti trní, když běží loupežník houštím; v létě musí chladit a v zimě hřát; musí jí být dost, aby si loupežník mohl utrhnout, když utrpí ránu; a šitá musí být s láskou. Manka na ni nastřihla z lněného plátna, bíleného při měsíci. A když kousek zbyl, že to bude na košilku Cipískovi. Když košile ušila a ti dva si je oblékli, Rumcajs povídá: „Je mi v ní dobře jako v peříčkách. Jen jedno se mi nezdá. Je moc běloučká, mohla by na nás ledaco přivolat.“ Už na druhý den přiběhl k jeskyni starý Bosák z Jičína a volá: „Rumcajsi, děje se mi nespravedlnost!“ Rumcajs vyšel před jeskyni. „Jaká je to nespravedlnost?“ „Ale mám na kopci Šibeňáku pár stromků a višně na nich zrovna uzrály.“ „Tak je očeš,“ na to Rumcajs.