Rozloučení
Vloženo: 6. 8. 2015 21.59
smutek
Nenašli jste diskuzi, kterou jste hledali? Přidejte ji
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Žofinka, 24. 5. 2018, 10.53
T9 je moc smutné
Mygara, 7. 3. 2017, 18.16
to je jak z románu...ztratit kohokoliv je vždy rána
Fuga, 28. 1. 2017, 16.55
bohužel, člověk někdy odkládá věci, které by neměl
smutný příběh, stalo se mi něco podobného, nestihla jsem takhle svou milovanou nemocnou babičku v nemocnici, byla 100km daleko a její stav byl vážný, moc jsem za ní chtěla jet, jenže kvůli škole a práci jsem to pořád odkládala, bylo to otázka pár dní, přesto už jsem to nestihla, moje mamka - její dcera, za ní tehdy jela bezemě a stihla ji v poslední minutě...bože ta vzpomínka na ten den, mi vehnala slzy do očí, ale člověk by neměl tyhle příběhy někam zahrabat, aby jsme si uvědomili, že nikdo tu není věčně a slovo zítra může být jen slovo do prázdna...v příběhu píšete o Zuzce, zajímalo by mě jak to bylo dál...je s ní ?
Kristy Sim, 31. 10. 2015, 0.53
Velmi smutný pravdivý příběh. Kolikrát, když se právě s maminkou nepohodnu, tak mě bohužel napadne něco ve smyslu tohoto příběhu, že je život opravdu velmi křehký a během minuty se může změnit. A taková věc člověka bude mrzet a trápit už celý život. Bohužel si to v 15, 17ti neuvědomí...
Kristy Sim, 31. 10. 2015, 0.52
Velmi smutný pravdivý příběh. Kolikrát, když se právě s maminkou nepohodnu, tak mě bohužel napadne něco ve smyslu tohoto příběhu, že je život opravdu velmi křehký a během minuty se může změnit. A taková věc člověka bude mrzet a trápit už celý život. Bohužel si to v 15, 17ti neuvědomí...
Estrela113, 17. 8. 2015, 22.12
Silný příběh. Bohužel v životě si často uvědomíme cenu toho, co máme, až když to ztratíme. Až teď, když jsem sama maminkou začínám chápat také svou maminku. Ale bohužel k tomu musí člověk dozrát. Snad bude tento příběh poučením pro ostatní a také důvod k tomu se zastavit a chvíli přemýšlet.
Kristy Sim, 31. 10. 2015, 0.48
Souhlasím s váma, člověk pochopí svou maminku, až se maminkou sám stane...
..musím říct, že jste mi tímto příběhem vehnala slzy do očí. Často si od narození svých dcer uvědomuju tu křehkost života a snažím se žít každý den tak, aby lidé okolo mě věděli, že je mám ráda a záleží mi na nich. Někdy jsem až moc zavalená prací (na tomto webu), která mě moc baví a naplňuje... ale někdy si říkám, že musím zvolnit a víc si užívat chvíle s rodinou, chodit na procházky, na výlety, trávit čas společně a ne vedle sebe. Snad se to daří. Děkuju za příběh.