Rodič by měl být pro děti „čitelný“

sledováno 1× zobrazeno 1270×

Vložil(a): JTina, 13. 5. 2016 12.10

Emoce jsou nedílnou součástí každého člověka. Byly, jsou a budou. Mění se jen náš přístup k nim. Dříve se o nich nemluvilo skoro vůbec. Dnes se zase nemluví o ničem jiném a žádný extrém není dobrý. „K emocím je třeba přistupovat s určitou intuicí,“ říká Ivana Procházková, která se na emoční inteligenci a její rozvoj zaměřuje ve svých kurzech pro rodiče.

Emoce není třeba zarážet, ale také není nutné je ventilovat nekontrolovatelně. Cíl je, naučit se je ventilovat tak, aby to bylo akceptovatelné pro mne i pro mé okolí. Pozor na příliš „hodné a vychované“ děti. Emoce musí proběhnout, „hodné a vychované“ děti je často skrývají. Jak tedy na to? Jak dětem pomoci vyznat se ve světě emocí, umět se v něm orientovat a vytěžit z toho pro sebe do života maximum?

Věděli jste, že:

  • Nikdo z nás se nerodí s hotovou emoční škálou.
  • Do šesti let se v dětech rodí mnoho nových emocí, buďte mu průvodcem.
  • Trvá, než se děti naučí emoce přijatelně ventilovat, buďte tedy trpěliví.
  • Děti se učí rozeznávat a pojmenovat emoce od vás, buďte pro ně čitelní!
  • Dítě nejvíce raní odepření lásky.
  • Na výchovu vás pořádně nikdo nepřipraví. Ale je to ta nejtěžší a nejdůležitější práce na světě.
  • Rodiče někdy ztrácejí přirozenou intuici, nedejte se a hledejte si své cesty. A nebojte se zeptat rodičů a prarodičů.

Jitka: Proč se vlastně o emocích dříve nemluvilo?

Ivana: Jde o komplexní přístup k dětem, lidem, kdy bylo jakousi všeobecnou normou to, že existuje autorita a podřízení a podřízení přijímají vše tak, jak je. Bez názoru, bez emocí. Protože ty nebyly akceptovatelné. A nešlo jenom o negativní emoce typu křik, vztek, pláč, ale také o ty pozitivní. Spousta lidí si určitě z dětství pamatuje např. výbuch smíchu v restauraci, kdy se na nás máma podívala a zašeptala „pššš“. Obecně byla výchova chápána trochu jinak. Lidé si mezi sebou neříkali tolik, co cítí. Děti byly vychovávány ve velkém respektu k rodičům i dospělým obecně a tam emoce prostě tolik nepatřily. Kolik z nás má s vlastními rodiči vztah, že si dokáže říct „mám tě rád“ naprosto přirozeným spontánním způsobem? Na seminářích se často ptám a rukou se vždycky zvedne pomálu. Ale pokud otázku otočím a zeptám se, kolik z vás si to dokáže říct se svým dítětem, vidíte před sebou celý prales rukou. Jde to z naší přirozené potřeby lásky. To, co nám chybělo v dětství tedy začínáme v dospělosti buď hojně dávat nebo jedeme ve starých šlépějích.

Jitka: Dnes tedy máme trochu opačný extrém - emoce vyjadřujeme mnohdy až neřízeně. Kde se v lidech berou tyto extrémy?

Ivana: Myslím, že to, jak dnešní generace hledá svůj způsob výchovy a opravdu ho hledá, protože ho takový nezažila, tak se postupuje metodou pokus-omyl. Rozhodně je dobré emoce vyjadřovat. Nechat dítě emoce vyjádřit, ale vyjádřit také své emoce - na to často zapomínáme. Pak se stáváme pro děti nečitelnými a to způsobuje mnoho dalších konfliktů. Každopádně všechny extrémy mají časem tendenci se vyvažovat, tak věřím, že další generace půjde zase vlastní cestou.

Jitka: Jak vypadá taková správně emočně „vychované“ dítě?

Ivana: Emočně vychované dítě? V první řadě se pozná podle emočně vyspělého rodiče. Ale nemluvila bych o emočně „vychovaném“ dítěti. Nejde o výchovu, jde opravdu o to naučit se přirozeně ventilovat emoce. Ani pro děti není přirozený totální amok vzteku. Oni to tak nechtějí, ale ještě to prostě neumí ventilovat jinak. Dítě se nerodí s celou emoční škálou, emoce se rodí postupně během života. Představte si, jak je těžké i pro mnohé dospělé své emoce ovládat v náročných situacích a to už máme těch situací za sebou stovky, tisíce, víme, co s námi emoce dělají. Děti ne. Ty poznávají neustále nová a nová duševní rozpoložení. Pokud nevidí na rodiči, jak s nimi pracovat, pak také neví, co s tím. Proto je důležité, aby rodiče dětem říkali, že jsou smutní, naštvaní, šťastní, strachují se atd.

Jitka: V knize S láskou i rozumem, jíž jste spoluautorkou a naše maminky ji mohou získat v našem Věrnostním programu, jste vyjmenovaly na 70 emocí. Jak důležité je emoce pojmenovat? Co se tím děti učí?

Ivana: Ano, v naší knize jich najdete kolem sedmdesáti. Kolik z nich opravdu denně používáme a dokážeme je popsat? Často se náš emoční slovník smrskne na zlobím se, jsem ráda. Ale za tím zlobím se je často úplně jiná emoce, např. strach a to je to, co bychom měli umět říct. Neříkat: "Zlobím se, že jsi přeběhl tu silnici bez rozhlédnutí." Ale říci: "Měla jsem o tebe strach! " Pomáhá to dětem se v sobě lépe vyznat, lépe se vyznat i v ostatních. Pětiletý syn se mně nedávno svěřil, že je zamilovaný do holčičky ze školky, ale že mu vadí, že za ní chodí taky jeho kamarád. Ano, tomu se říká „žárlivost“. Děti něco cítí a potřebují, abychom to pojmenovali. Do šesti let se v dětech rodí mnoho nových emocí, není tedy ani v jejich moci, aby je všechny hned ovládaly. V tomto období si všechno osahávají, učí poznávat, pojmenovat a pak s tím mohou dále pracovat.

Jitka: Jak s tím tedy mohou pracovat? A jaká je role rodičů?

Ivana: Rodič by měl být pro děti „čitelný“. Pro dítě je důležité, aby umělo rodiče odhadnout, aby vědělo, že když něco udělá, máma se začne smát, plakat, křičet, ignorovat ho atp. To pomáhá dětem se v sobě vyznat a vyznat se ve druhých. Mluvit o emocích svých i dětí. Často rodiče mluví o emocích dětí a zapomínají na ty svoje, nebo je špatně pojmenovávají. Dnes už je na trhu řada knih, i pro děti,  kde se lze naučit, jak s emocemi pracovat. A objevily se i deskové hry s tématikou emocí. To je moc dobře. Nakonec ale rodič musí udělat největší díl – udělat si čas a dětem se opravdu věnovat.

Jitka: Existují nějaké jednoduché hry, návody, tipy, jak emoční inteligenci trénovat doma (při běžných činnostech, cestování apod.)?

Ivana: Podle mne není třeba nějakých doplňkových materiálů, i když tyto jsou také často přínosné. Stačí prostě žít život přirozeně, vyjadřovat pocity, emoce. Povídat si, povídat si, povídat si. O tom, jak se kdo cítí, jak se kdo projevuje. Osobně se mi moc líbí metoda Body to brain, jde o to, jak může tělo ovlivňovat emoce, ne naopak. Je vhodné děti naučit různé jednoduché cviky. U vzteku jim vědomě např. otevřít dlaně, aby mohla emoce pryč. Vztek nás mobilizuje, stahujeme se do sebe, zatínáme pěsti, držíme tu energii v sobě, je třeba ji pustit. Doma mají děti v oblibě si také prohlížet reálné fotografie členů rodiny, kamarádů, tam se dá také hezky popisovat, jak se kdo cítí.

Jitka: S čím se nejčastěji v praxi potkáváte, co se týče dětí, které mají s vyjadřováním emocí problém (ať už v jakémkoliv z obou extrémů?)

Ivana: Nejčastěji chodí maminky „vztekajících se“ dětí. Ale já vidím často i děti, které naopak jsou velmi „poslušné“ a to je dle mého názoru větší problém. Ale protože tyto děti nemají žádné sociálně nevhodné chování, tak toto často rodiče neřeší. Na to bych ale dávala pozor více. Pokud emoce nevyjadřuji, nutně se musí někde ukládat. Někomu v žaludku (žaludeční vředy), někomu v hlavě (migrény). Určitě nemizí, ukládají se a jednou se prostě nějakým způsobem projeví.

Jitka: Kdy už je na „výuku“ emocí pozdě? Existuje nějaké nejvhodnější období pro rozvoj emoční inteligence?

Ivana: Na emoční inteligenci se dá pracovat neustále. V každém věku vnímá dítě něco jiného, neřekla bych, že se dá určit věk, který je stěžejní. I v dospělosti se toho ještě stále na emoční rovině máme dost co učit. Miminka si více načítají okolí, batole načítá zase jakýsi seznam emocí, které se mu různě projevují, školkové dítě už se s tímto učí lépe zacházet a školní dítě s emocemi začíná experimentovat, v dospělosti volíme a zkoušíme nové strategie. Každé období má něco. První dva měsíce života dítěte, kdy se tvoří tzv. bezpečná vazba, jsou co do emocí také velmi důležité. Tam dítě poznává bezpečí, lásku nebo naopak nestabilitu, strach. Pokud v tomto období dítě nepozná důvěru a bezpečí v okolí, těžko se to opravuje.

Jitka: Jak naučit dítě dostat své emoce pod kontrolu? Chápat co se děje, rozumět následkům?

Ivana: Pochopení je na prvním místě. Většinou dokážeme upřímně pochopit, proč se dítě vzteklo, proč se rozplakalo, proč se směje, proč se bojí, ale neříkáme jim to. Přitom pocit dítěte, že je s ním rodič „na jedné lodi“, že má pochopení, že ví, co se děje, by dětem hodně pomohl. Pokud pochopení dítěti nedáte, tak se vzdalujete. Velmi důležité je, aby dítě neustále pociťovalo, že ať je jakékoliv, ať křičí, pláče, vzteká se, raduje se, pořád ho rodič miluje. To je důležité. Udobřit se po každé situaci, dát si vědět, že se máme pořád rádi, i když to není někdy snadné. Přiznat dítěti, že někdy je to pro nás těžké a nevíme si rady, tak se necháme vytočit. A jak děti tomu všemu naučit? To je běh na dlouho trať, nedá se to úplně shrnout do pár vět. V každém věku se dítě umí naučit něco jiného. Všechno nejde hned.

Jitka: Opravdu nám stačí jen láska a rozum a budeme vše zvládat na jedničku? Chystáte druhé vydání knihy – o čem bude? Na co se mohou rodiče těšit?

Ivana: Přidala bych k tomu ještě „intuici“. Intuice je něco, co vnímám velmi upozaděně v dnešním světě. Mámy čtou knihy, googlují, někdy jdou opravdu i přes svou intuici, dělají věci, se kterými nesouzní. Přestaly se ptát rodičů a prarodičů, toto jsou v první řadě kanály, které bychom měli využívat pro výchovu dětí. Můžeme to dělat jinak, ale hledat vlastní cestu. Druhá kniha je velmi praktického rázu. Na svých seminářích často zmiňuji příběhy, které zažívám s vlastními dětmi a vždycky se najdou rodiče, kteří se v té situaci také najdou. Situace se nám neustále opakují. Některé jsou dost vtipné, jiné k zamyšlení, další snad i k pláči. Kniha bude o tom, jak opravdu pro děti děláme vždycky to nejlepší, co umíme a není třeba si vyčítat, když se nám něco nepodaří podle představ. To je cesta. Všechno má svůj význam. Důležité je s tím dál pracovat. Děláme chyby. I ve výchově samozřejmě. Na výchovu nás nikdo nepřipravuje, neučí se ve škole, není na ní jednotné měřítko. Je to nejtěžší práce na světě a zároveň nejdůležitější. V knize je spousta mých osobních příběhů a zážitků. Myslím, že kniha chvílemi pobaví i donutí rodiče k zamyšlení. Moc se na to těším.

Ivanu Procházkovou jste mohly vidět na konferenci „Vychovávejme své dítě aktivně, věnujme mu přítomný okamžik“ , konané v květnu 2016 v Praze.

 

Máte nápad na téma, o kterém bychom měli napsat? Pošlete nám ho.

Sdílejte:   | 
6

Diskuze k této stránce (9 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Jamu, 28. 11. 2016, 7.13

Clanek opravdu k zamysleni,dekuji

k.o.r.i.n.e.k, 31. 5. 2016, 16.47

zajímavý článek

skřítek, 24. 5. 2016, 20.10

krásný a přínosný rozhovor, moc díky...

benca, 18. 5. 2016, 19.29

v dnesnej dobe je tazke vychovavat dieta

jitka46

jitka46, 16. 5. 2016, 10.26

krásný rozhovor, je tam spousta zajímavých věcí

AlicePodolska, 14. 5. 2016, 11.07

presne napsany. Skoda ze se tim neridili moje rodice.

Katka, 13. 5. 2016, 19.45

Knížku - S láskou i rozumem jsem si vybrala ve VP a moc se na ni těším. I manžel

dáša, 15. 5. 2016, 16.21

Také si na ní brousím zuby. vypadá moc hezky.

lazna, 13. 5. 2016, 14.19

pěkně napsaný

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight