Jsou dnešní děti více agresivní?

Pravdou je, že násilí i šikana u dětí se objevovala odjakživa, již naši pradědečkové se mezi sebou poprali. Rvačky a další fyzické násilí objevujeme i v pradávných knížkách. Tak co je dnes jinak?

Dříve bylo běžné, že děti za své nevhodné chování dostali výprask a nikomu se tím nechlubili. Ani rodičům se nesvěřily, že dostali pohlavek od učitele, ještě by dostaly přidáno. Takové tresty jsou dnes samozřejmě nepřípustné. Ruku v ruce s vývojem společnosti a rozdílné výchově oproti minulým generacím jsme více zaměřeni na komunikaci a spolupráci. Více řešíme jakékoliv nevhodné projevy chování jako šikana, fyzické napadení, ale i křik a urážky. Podobně je naše společnost citlivá na děti překypující energií, okamžitě je takové dítě škatulkováno jako ADHD. Jak jinak si vysvětlit tak obrovský nárůst hyperaktivních dětí?

Ve vzdělávacích institucích a v domácnostech převažují ženy, které od přírody odmítají násilí. Nejde teď o agresivní chování jako takové, ale o to, že děti, především chlapci potřebují méně či více “klukovskou” zábavu. Dřív bylo běžné, že se kluci (a někdy i holky) honili po stráni, hráli slepou bábu, lezli po stromech, stříleli z luku, kamarádsky se šťouchali. Dnešní matky, ale často i otcové jsou mnohem více úzkostní a dětem zakazují i běžné činnosti. Aby děti nebyly moc hlučné, moc divoké, aby nespadly nebo z jiného důvodu. Děti také tráví příliš času s technickými vymoženostmi a jejich energie není dostatečně vybita, navíc při hraní různých počítačových her a dívání se na filmy plné násilí mají také více špatných vzorů a inspirací. Největším vzorem je ale pro dítě máma a táta. Pokud se rodiče stále hádají nebo dokonce fyzicky napadají, dítě to ovlivní, i přesto, že jej se spory přímo netýkají.

Styl výchovy

Nemalý vliv na jednání dětí má nejen vzor z rodiny, ale i styl výchovy. Násilí plodí další násilí. Pokud budeme naše děti fyzicky trestat, převezme stejné vzorce chování. Je velmi pravděpodobné, že takové dítě vztáhne ruku na jiné dítě či se projeví jiným nevhodným chováním a za to je opět potrestáno. Čím více nevhodného chování, tím více fyzických trestů. Dítě je fyzickými tresty poznamenáno a není divu, že se dřív nebo později projeví poruchami chování. Pravidelné fyzické bytí je znatelně závažnější než občasné plácnutí, ale vyvarovat bychom se měli jakémukoliv násilí. To, že máme tendenci uhodit své dítě za nějaké jednání máme zakódováno z našeho vlastního dětství. Je těžké změnit vzorce svého jednání, ale jde to. Stačí čas, trpělivost a postupně můžeme restartovat naši minulost. Za vším často stojí emoce, které jsme v tu chvíli nezvládli. Proto je třeba začít právě u emocí. Uvědomit si ji, nechat je projít a hlavně nejednat pod jejich vlivem. Postupně tak přestaneme zuřit, bít, ale i křičet.

Křik je typ agrese, který je společností tolerovaný. Vhodný křik neexistuje, ale můžeme vyhodnotit, že v danou chvíli je křik bezpečnější než to, čemu předcházíme (dítě chce vběhnout do silnice). Mj. to, že dítě uhodíme nebo na něj zakřičíme má často původ v nás samotných než v dětech. Často nás rozhodí maličkost, protože už toho bylo za den víc, jsme unavené, možná naštvané na šéfa nebo smutné, cítíme pocit selhání, že nás dítě neposlechlo, a proto jednáme nepřiměřeně. Vždy si položme otázku, zda opravdu pohozená bunda nebo rozlité mléko stojí za velký konflikt a narušenou důvěru.

Agresivitu může nepřímo vzbuzovat i liberální styl výchovy. Dítě se učí jednat s ostatními dětmi a učí se i to, jak to chodí na světě. Při poznávání světa dělá spoustu chyb, potřebuje oporu, vedení, hranice, ale liberální rodič mu v tom poznávání nepomůže, nechá ho volně proplouvat bez jakéhokoliv zásahu. Nejmenší děti i s ohledem na své vývojové možnosti reaguje na příkoří různě, jednou z možností je agrese. Větší dítě se možná dokáže trochu ovládnout, ale to nejmenší jedná spontánně, nemá žádné zkušenosti a ani podporu.

Cítit se dospěle

Děti moc dobře vidí a reagují na dospělé osoby, které jsou s nimi v každodenním kontaktu. Řeč je nejen o rodičích a dalších příbuzných, ale i učitelích, trenérech atd. Dospělý člověk je pro dítě skoro jako modla a vše, co dělá napodobuje a chtěl by být jako on. Už u malých dětí můžeme vypozorovat prvky chování v rodině - děti využívají například při hře na rodinu stejný tón hlasu a podobné výrazy jako matka, pastelku dávají do pusy a předstírají kouření nebo naplácají panence na zadek. U nejmenších to může být někdy roztomilé, ale co když své chování děti otočí vůči dalším dětem nebo dokonce nám a agresivní chování se stupňuje? Jestliže má rodič potíž s vlastním nezvládáním emocí a je schopen si to přiznat a snažit se to změnit, je to ten nejlepší krok. Je to běh na dlouhou trať, ale pročistí se vzduch v naší hlavě, i doma a dětem zasadíme do vínku jiný, lepší vzorec chování. Pokud však máme s agresivitou velkou potíž a zcela nás ovládá, pak je na místě uvažovat o spolupráci s odborníkem. 

Jak reagovat na dětskou agresivitu kromě vlastního vzoru? Jasné je, jak nereagovat. Pokud dítě na pískovišti bije ostatní lopatkou nebo nás kope či tahá za vlasy, nejhorší možnou variantou je dát dítěti na zadek nebo přes ruku, křik je také k ničemu. Laskavě zadržte dítěti ruku, zadržte jeho čin, vysvětlete mu důvod, řekněte, že vás to bolí nebo se vám jeho chování nelíbí. Vyřešte situaci s klidem, ale dejte najevo nesouhlas, případně dítě odveďte z kolektivu a doma mu vše vysvětlete.

Batolata, která zkoumají svět, se svým způsobem chovají hrubě. Koušou, štípou, škrábou. Na nás je jim jeho chování netolerovat a nepodporovat v nich agresi. Protože stupňující se agresivita v dětském věku nemá dobré vyhlídky do budoucna. 

Proč se agresivní chování odehrává na půdě školy?

Dá se pochopit, že všichni spolužáci zavření několik stovek hodin v jedné třídě nebudou vždy kamarádi. Není divu, že v takových podmínkách, především bez přítomnosti učitele vznikne nejeden konflikt. Dnes už také rodiče nemají takový respekt ze školního zařízení a opět jdou nesprávným vzorem. I z toho důvodu zaznamenáváme větší napadení nejen učitelů, ale i úředníků, lékařů apod. Učme děti, že cítit zlost je v pohodě, ale agresivní chování není vhodné a lze jej ventilovat jinak. Ve škole, na kroužcích nebo třeba v divadle děti musí dodržovat určitá pravidla, stejně tak dospělí. Nechme je však dostatečně vybít v tělocvičně, na hřišti, v lese, samozřejmě v určitých mezích. A nepodporujme děti v neomezeném hraní násilných počítačových her nebo sledování filmů s vraždícími maniaky.