Jak na usínání a spánek dětí bez slz a křiku

sledováno 1× zobrazeno 7871×

Vložil(a): Markéta V., 2. 2. 2016 21.09

Milé maminky, v tomto rozhovoru bychom vám rády představily Lenku Medvecovou Tinkovou a její projekt ,,Prosím spinkej“. Lenka se velmi dlouhou dobu věnuje problematice spánku dětí a v současné době provozuje i aktivní spánkové poradenství pro maminky s dětmi a pomáhá jim pochopit přirozený spánek dětí, a co vše ho může ovlivňovat. Myšlenky Lenky jsou nám blízké a rozhovor byl velmi příjemný, tak máme radost, že se s vámi můžeme podělit.

Lenka Medvecová Tinková měla v rámci své činnosti možnost vyslechnout si přes 800 příběhů maminek. Pravidelně na toto téma přednáší v České i Slovenské Republice a v rámci svého studia na Karlově Univerzitě pracuje na antropologickém výzkumu zaměřeném na spánkovou problematiku.

 

Markéta: Lenko, jak tě napadlo věnovat se zrovna spánku? Zajímalo tě toto téma už před tím, než jsi se sama stala maminkou?

Lenka: Téma spánku mě vlastně provázelo od dětství. Byla jsem prý plačtivé miminko a dítě, které rodiče museli uspávat. Na rozdíl od sestry, která usínala sama (smích). Když mi bylo 11 let, napsala jsem knihu pohádek, protože se mi tehdejší pohádky zdály příliš negativní. Poté jsem se postupně začala věnovat psaní příběhů i profesionálně, jako novinářka. Pořád jsem se ale hledala a chybělo mi něco, co mi bude dávat smysl a hlavně pomůže měnit negativní na pozitivní, což jsem u zpravodajství postrádala. Odjela jsem to i s manželem hledat do Anglie, kde se mi narodila dcerka Adélka. Následující probděné noci a tlak okolí na uspávací metody s pláčem, mě nakonec dohnaly až na workshopy anglických spánkových poradců a psychologů. Většina ale propagovala oddělené spaní a metodu kontrolovaného pláče, ale s tím jsem vnitřně nesouhlasila. Začala jsem sama hledat jiná řešení. Nejdřív na internetu, který jsem přečetla snad celý. Pár dnů jsem byla zděšená z toho, co vše mě prý čeká, pokud budu naslouchat svému instinktu a miminko uspávat v náručí nebo u kojení. Potom smutek vystřídal hněv a odhodlání sepsat pro maminky minimálně sto metod, jak pomoci klidnějšímu spaní bez stresu a pláče. Začala jsem psát blog a maminky mi samy začaly psát o radu. Postupně jsem přicházela na to, jak individuální každý příběh a spánek je. Ponořila jsem se více do čtení antropologických článků, u kterých jsem našla mnoho odpovědí na své vnitřní dotazy. A najednou jsem spánku propadla úplně a začala ho studovat více do hloubky.


Markéta: A jak to měla se spaním tvoje dcera?

Lenka: Pokud by byla spavé miminko, ke spánku bych se asi nikdy nedostala tak do hloubky. První tři dny po porodu jsme u ní s manželem střídavě bděli, spinkala nám na hrudníku a my si četli knížku. Přišlo nám to jako to nejlepší řešení, po položení kamkoliv, i vedle nás, plakala na celý dům. Postupně se to zlepšovalo a procházela různými přirozenými spánkovými fázemi. Nosila jsem ji, uspávala u kojení, uspávala v náručí, uspávala hlazením. Spánek a usínání se měnily přirozeně s věkem. Nyní má tři a půl roku, spinká celou noc. I když, někdy, když to s prací v noci přeháním a pracuji déle než do druhé v noci, přijde si pro mě v tichosti do pracovny, vezme mě za ruku a tahá do postele. Díky bohu, že ji mám (smích). Nyní uspávám u pohádky nebo u písničky. Ty mám raději já. Vždy mi řekne: "Mami, tak jestli chceš, zpívej si a já si budu spinkat." Uspávaní se ještě neplánujeme vzdát ani jedna, je to pro nás příjemné zakončení dne, dozvím se mnoho zajímavých věcí a také mě to donutí trochu zpomalit, navíc u pohádek přicházím často na nové nápady.


Markéta: Jaké chyby dělají nejčastější rodiče, kterým jejich děti nespí?

Lenka: Nemám příliš ráda titulky typu: 10 omylů, které dělají rodiče. Nebo: 5 chyb, které dělá každý rodič. Vím, že je to čtenářsky oblíbené téma, protože, kdo z nás by chtěl být špatným rodičem. Mám z toho vždy pocit, jako bychom za rodičovství měli sbírat body, kdo je lepší a kdo to lépe umí. Ale o to přeci nejde. Jde o to vnímat dítě, které mám doma, a ne to, o kterém se píše na internetu. Spánek dětí závisí na mnoha faktorech, nejen na přístupu rodičů ke spánku svého dítěte, ale také závisí například na povaze dítěte, vývojové fázi, příchodu na svět, psychické pohodě v rodině a tak dále. Často se setkávám právě se stresem a nejistotou, kterou maminky cítí po porodu díky mnoha protichůdným radám a informacím. To pak často vede k příliš velkým očekáváním od spánku miminek a batolat, případně k porovnávání s jinými. Nebo někdy máme naopak příliš velké očekávání od sebe, jako maminky a trápíme se tím, sebeobviňujeme se a s námi to prožívá i naše dítě. Tato nejistota nás pak od dětí spíše vzdaluje a prohlubuje problémy se spánkem. Kdyby se více psalo o přirozeném vývoji dětského spánku v průběhu prvních tří let a vývojových fázích či jiných věcech, které jej mohou krátkodobě narušit, situace by byla možná zcela jiná. Obecně ale nerada ukazuji prstem. Každý problém může být zcela individuální a někdy ani nemusí souviset s nějakými spánkovými zvyky či zlozvyky.


Markéta: Co si myslíš o tzv. "vyřvávací metodě"?

Lenka: Je to velmi nebezpečná metoda. V mnoha případech se k rodičům dostává jako univerzální metoda na všechny spánkové problémy. Dítě prochází první roky svého života velmi důležitým fyzickým a psychickým vývojem. Buduje si pevné pouto k rodičům, vytváří si pocit bezpečí, ze kterého bude čerpat následující léta a i díky němu se postupně osamostatňuje a pouští se prozkoumávat svět. Dítě si pocit bezpečí nebuduje jen přes den, ale také v noci. U svých rodičů hledá odpověď na své strachy, bolesti, nejistotu. Ubezpečuje se o jejich lásce, blízkosti a starostlivosti. Dítě, které pláče o samotě kromě zvýšené hladiny stresového hormonu pociťuje také paniku z opuštění. Je to pro něj zcela nová a děsivá situace. Evoluce nás na to nepřipravila. Samota znamenala boj o život. Miminka se touto metodou neučí usínat v klidu. Prostě jen usínají vyčerpáním a s velmi vysokou hladinou stresu. Jeden z největších omylů je, že pokud miminko po dlouhém pláči v zavřeném pokoji najednou přestane brečet, klidně už spinká a nám se podařilo ho naučit spát. Stres zůstává v těle ještě dlouho poté, co dítě přestane plakat. Miminka, která nedostanou odpověď na svůj zoufalý pláč, často přestanou plakat, protože pochopila, že zůstala sama a tak se snaží uchovat si svoji energii k přežití a neplýtvat ji na volání o pomoc. Je to docela zoufalá situace. A stejně zoufale se často cítí i maminka, která za miminkem do pokoje nejde, jedná totiž zcela proti svému tělu a instinktu. Mnoho rodičů, kteří zkouší nechat miminko vybrečet nebo metodu kontrolovaného pláče to často dělá kvůli tlaku okolí, nebo z vyčerpání. Hledají řešení či podporu a nachází pouze rady, jak dítě zlomit pláčem o samotě. Přitom problémy, které rodiče doženou k těmto metodám, se dají řešit i jinak.


Markéta: Od kolika let je podle tebe dítě připraveno spát samo?

Lenka: Je to velmi individuální. Z mnoha důvodů nejsem zastáncem samostatného pokoje pro miminka a batolata. Maminka na blízku dokáže rychleji reagovat na signály dítěte a učí se je také rozeznávat. Dítě zase dostává pocit bezpečí, důležitý pro pozitivní vztah ke spánku. Někdy rodiče dítě přesunou do vedlejšího pokoje hodně brzy. Třeba už před šestým měsícem. Nebo v osmi či devíti měsících, kdy děti zrovna často prochází separační úzkostí a tedy i mnohem větším strachem z osamocení. V tomto období si také buduje pevné pouto se svými rodiči, je více citlivé na maminčinu náruč. Toto období je pro ně velmi zásadním. A pro lidi obecně není přirozené spát o samotě. Vždyť i my dospělí se v noci k někomu rádi tulíme nebo aspoň cítíme, že nejsme úplně sami. Bez stresu děti do svých pokojů s podporou rodičů přechází nejčastěji mezi dva a půl až pěti lety. Vhodná doba závisí na povaze dítěte a mimo jiné i na vývoji jejich spánku. Některé děti to zvládnou skvěle i o něco dříve a jiné z různých příčin zase o něco později. Děti nám většinou velmi rychle dají zpětnou vazbu svým chováním, změnou spánku či uspávání. Naznačí, jestli byla skutečně vhodná doba.


Markéta: Jaké jsou nejčastější mýty o spánku dětí?

Lenka: Mezi ty nejnebezpečnější považuji to, že by miminka od šesti měsíců měla spát celou noc, nejlépe 10 hodin vkuse. Paradoxem je, že se často setkávám s opakem. I mnoho dětí, které první měsíce své rodiče nechaly spát i několik hodin v kuse, se ve čtyřech či šesti měsících najednou v noci začnou budit i několikrát za noc. V mnoha případech totiž do hry vstupuje fyzický a psychický vývoj, který nabírá na rychlosti (děti se více pohybují, poznávají svět, prožívají separační úzkost a podobně) a každé dítě navíc tyto mezníky prožívá jinak, například i v závislosti na povaze. No a mohla bych pokračovat s podobnými mýty dál. Například tím, že když se miminko naučí usnout bez vaší pomoci, už vás k uspávání nikdy nebude potřebovat. První roky života jsou ale tak náročné a vzrušující zároveň, že se to často může měnit jako na houpačce. Dítě, které usínalo několik měsíců po pomazlení a zamávání rodičů, najednou maminku nechce pustit, než usne. A naopak. Mýty o spánku dětí jsem sepsala do e-knihy, právě jako podporu pro rodiče, kteří kolem sebe neustále slyší, že na všechny problémy se spánkem existuje rychlé a jednoduché řešení. Nebo, že pravidelným uspáváním či společným spaním děti rozmazlují a vytvářejí jim zlozvyky.


Markéta: A otázka na závěr. Jak obecně vnímáš mateřství? Čím tě obohacuje?

Lenka: Mateřství je skvělé poslání. Dítě mě učí být více v přítomnosti a opět naplno prožívat i drobnosti. Mnoho věcí vidím trochu jinak než dříve. Paradoxně díky dceři poznávám lépe i sebe a své lepší i horší stránky a učím se s nimi pracovat. A v neposlední řadě mi přináší neustále nové výzvy, které mě posouvají zase dál v pochopení a respektu k jiným. Když vychováváme dítě, najednou v něm vidíme vše jako v zrcadle. A tak se stává, že když ho chceme naučit například děkovat, zjistíme, že na děkování také občas zapomínáme. Proto si myslím, že nás děti dělají lepšími, protože nakonec přicházíme na to, že musíme začít u sebe. Ať už se jedná o uklidňování a zpracovávání hněvu, nebo o chování se s respektem k druhým, s mluvením pravdy a klidně i se stravovacími návyky.

 

Markéta: Lenko, děkuji moc za rozhovor. Mě určitě dodal více jistoty a uklidnil mě, že jsem neudělala nic špatně, když moje dříve spavé miminko najednou spí podstatně hůře (smích).

 

Maminky, více o Lence a jejím projektu se dozvíte na stránkách http://www.prosimspinkej.cz/. Lenka se věnuje i poradenství, tak se na ni můžete obrátit se svými dotazy a reakcemi přímo zde pod článkem, nebo na jejích stránkách v sekci Poradenství.

Pošlete odkaz na tento článek mezi ostatní maminky, které by mohl zajímat. Většina z nás s uspáváním má "své starosti".

Máte nápad na téma, o kterém bychom měli napsat? Pošlete nám ho.

Sdílejte:   | 
8

Diskuze k této stránce (15 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

L.janicka.l, 30. 11. 2016, 23.10

Me nechce usinat sam, i kdyz usne stejne se probouzi a ockem smiruje jestli s nim nekdo je. Pak unavou usne a spi vetsinou az do rana konecne 😀

slunicko, 18. 11. 2016, 10.49

Já si na večerní usínání nemůžu stěžovat. Naučili jsme syna,ze ho dáme do postylky,držíme za ručičku a většinou usne

lazna, 23. 3. 2016, 13.47

hezký článek.

jitka46

jitka46, 17. 3. 2016, 9.31

super rozhovor, co jsme se se spinkáním natrápili...

Zuzka Čtvrtečková, 11. 3. 2016, 23.54

Náš starší syn nám to ohromně ulehčil, když v osmi měsících nesnesl spát s nikým v pokoji a chtěl svůj klid. Jako větší se naučil na rituál - 20:00 - běží do postele a spí. Je mi líto, že mu před spaním nečtu pohádku, na druhou stranu, kdo říká, že se má číst před spaním

benca, 11. 3. 2016, 23.14

precitat rozpravku alebo pozerat vecernicek, jedno z toho ho urcite uspi

Kukulenca, 9. 3. 2016, 17.04

My jsme nedávno přestěhovali syna z ložnice do vlastního pokojíčku, jelikož z toho jeho celonočního mrčení jsme nebyli pořádně ani jeden vyspaní, ne že by plakal.. ale asi má tak bouřlivé sny.. že vydává celou noc prazvláštní zvuky. Když jsme ho přestěhovali...měli jsme strach, že tam nebude chtít být sám a že za námi bude pořád chodit, že bude plakat..a nic.. objednali jsme mu postel ve tvaru domečku, kterou jsme mu nazdobili a je z ní tak nadšený.. že z ní pomalu nechce ani vylést.

Minnie, 18. 2. 2016, 20.42

Super článek . Já jsem nikdy nenechala vyřvat, toho kdo metodu vyřvání vymyslel bych nakopala. Nikdo rozumný přece nemůže nechat malé bezbranné stvoření aby se trápilo u nás stačilo bolení bříska a později růst zoubků a jak plakaly, brečela jsem taky. Jinak starší ddera usínala u kojení do 3 let, mladší teď taky u kojení. Starší do těch 3 let spala s námi v posteli, teď je ve svý ale v jedný místnosti s námi. Mimčo spí s námi v posteli. Vyhovuje mi společné spaní jak z praktických důvodů - nemusím vstávat na kojení, stačí se otočit, tak z citových - miluju usínat a objímat u toho miminko, miluju když mě ráno probudí a koukají na mě dvě modrá očička :-*

Petra Schoberová, 16. 2. 2016, 20.08

bezvadný článek.. U nás se zatím usíná u flašky ... Jak ji nemá v pusince tak je to konečná, uvidíme co přinese čas

Kristy Sim

Kristy Sim, 14. 2. 2016, 17.47

Moc pěkný rozhovor. Nenechala bych své dítě vyplakat, mám přesně stejné myšlenky a pocity, jaké jsou uvedené v článku. Představím si, jak by mě bylo, kdybych potřebovala obejmout a mí blízcí by přede mnou zavřeli dveře, ať si pořvu. Dcera spí ve 2 letech stále se mnou a bude, dokud nebude připravena na to, jít do vedlejšího pokoje. Teď bojujeme se spánkem celkově u dcerky. Spíš s nastavením správného režimu, které dcera teď bojkotuje, ale věřím, že se to brzy zase upraví =)

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight