Přísná ruka, nebo partnerství mezi rodiči a dětmi?

sledováno 5× zobrazeno 1381×

Vložil(a): Vladimíra M., 3. 2. 2016 22.11

Spousta rodičů není zastáncem partnerského přístupu k dětem, protože je děsí představa nezvladatelného a odrzlého dítěte, které si dělá, co chce. Bojí se upustit od svého zaběhlého přístupu. Pokud zaběhlý přístup funguje tak, že jsou obě strany spokojené, pak je to v naprostém pořádku. Pokud se ale pořád dokola opakují stejné "konfliktní" situace, možná je na čase zkusit něco nového.

Pokud čtete tento článek, možná si nevíte v některých situacích rady. Nemusí to být u vás doma žádná katastrofa a nemusíte chtít změnit úplně svůj přístup k výchově dětí, ale přece jen občas nastane chvíle, kdy je "dobrá rada nad zlato". V tomto článku se podíváme na čtyři základní typy rodičovských přístupů, rozepsaných v extrémní formě. Schválně, jesti se v některém z nich najdete... A trošku podrobněji se podíváme na přístup, který je nám, maminkám z ProMaminky.cz, nejbližší a nejsympatičtější.

Typy rodičů

Autoritativní typ – neustálé striktní usměrňování dítěte rodičem, který plní roli „domácího policisty“. Zde je výchova založená na příkazech a zákazech, neustálém tlaku ze strany dospělého a nepřipouští se žádná diskuze. Přísný rodič nebere ohledy na individuální potřeby dítěte, často dítě negativně hodnotí a srovnává jej s ostatními. Nedává dítěti možnost aktivně se rozhodovat. Děti se proto často mohou chovat nesamostatně, nesnaživě, nešťastně nebo uzavřeně, dokonce mohou mít i sklony k agresivitě – vždyť jak vy na něj, tak on na vás, nebo dokonce na své vrstevníky.

Snaživý typ – tento typ rodiče se neustále snaží v dobré vůli dělat za dítě různé činnosti, neustále ho ponaučovat a slovně mu domlouvat. Plní roli „učitele“. Má jasno, čeho chce svou výchovou dosáhnout, má dokonalou představu o tom, jaké by mělo jeho dítě jednou být. Dítě už často na slovní domlouvání nereaguje, protože to prostě stejně nechce udělat, rodič se stává jakousi ohranou deskou. Rodič často používá donucovací prostředky ve formě vydírání („Když neuděláš – nedostaneš…“), odměňování, odpírání a podobně. Děti se proto chovají často nesamostatně, neumějí se samy rozhodnout, bezcílně bloumají a nevydrží u žádné činnosti. Svou nevoli projevují vztekem a někdy i agresí.

Liberální typ – tento „nadšený“ typ rodiče měl dávno jasno o svém stylu výchovy už dávno před tím, než se dítě narodilo. Hlavně ho nevychovávat tak, jako mne vychovávali moji rodiče. Často jde o zvrácený způsob partnerského přístupu a respektu k dětem. Rodič často své dítě hojně emočně podporuje, avšak má nízké či nulové požadavky. Dítěti nejsou stanovovány hranice ani ve chvíli, kdy je třeba, aby bylo usměrněno, rodič se vyhýbá požadavkům na dítě a trestání dítěte. Dítě je proto často citově rozladěné, nezralé, neovládá své pocity, dělá si, co chce, často je nespolehlivé, chybí mu pocit zodpovědnosti. Často svým chováním také omezuje či ohrožuje ostatní, aniž by si to uvědomovalo.

O potřebnosti vymezovat dětem hranice a o tom, že autorita rodiče by měla dítě chránit a pomáhat mu rozvíjet jeho zodpovědnost, se mluví často. Právě s vymezením hranic však mívají rodiče problém, když nechtějí být ani příliš autoritářští, ani příliš liberální. Přemýšlejí pak, čím se při stanovování hranic nechat vést, jak najít pocit rovnováhy. Chtějí vědět, že svému dítěti neubližují, když chtějí, aby bylo poslušné. Vždyť je vlastně často nuceno dělat věci, které ono samo nechce. Ale to někdy v životě musíme všichni. Určitě není na škodu dítě s touto realitou seznámit. Řešením, ale také věčným kamenem úrazu je tedy komunikace. Chyba tedy není v dítěti, není ve vás, ale nachází se v komunikaci mezi vámi. Právě na ní je postaven princip partnerského přístupu.

Partner - Dítě je pro nás partner. Zároveň máme za děti zodpovědnost, máme více zkušeností, proto máme také určité oprávněné požadavky. Přestože něco požadujeme, jednáme s dítětem jako s partnerem, nikoli z pozice moci. Respektujeme jeho pocity, netolerujeme však agresivní reakci. Správně! Toto je rodičovský přístup k výchově, který je nám nejvíce sympatický. Chceme, aby z našich dětí vyrostly silné osobnosti, schopné se samostatně rozhodovat a nést za svá rozhodutí zodpovědnost. Chceme mít doma pohodu a spokojené děti. A také si chceme ušetřit zbytečné nervy. :)

 

Partnerský přístup k výchově

Jak můžeme začít?

Je těžké jednat s dětmi jako s partnery, přestože je tak vnímáme a nade vše je milujeme. Mnozí z nás zažili jako děti autoritativní výchovu a zažité stereotypy opakujeme, zvlášť když jsme unavení a nemáme sílu o situacích přemýšlet. Proto se vyplatí promyslet dopředu některé často se opakující situace a reakci si připravit. Předcházet konfliktním situacím můžeme také tím, že některé činnosti učíme děti jako součást každodenního stereotypu (např. před jídlem si vždy myjeme ruce, před večeří uklízíme hračky). Dítě vnímá pozitivně i to, když přijdeme až k němu, snížíme se na jeho výškovou úroveň, abychom mluvili z očí do očí, a mluvíme krátce, jasně, věcně, bez rozkazovacího tónu.

Ocenění

Velkou hnací silou při učení je potřeba osamostatnit se a zařadit se do společnosti. Děti potřebují signál, že teď to dělají správně – tak, jak je to potřeba udělat i příště. Nejdůležitější je pro ně ocenění konkrétních činností, postupů i výsledků: „Podařilo se ti utřít stůl úplně do sucha.“ Místo popohánění můžeme ocenit, co dítě už udělalo: „Máš oblečené kalhoty, jednu ponožku a podařilo se ti zapnout dva knoflíky.“ Obrátíme tím pozornost tím směrem, kterým potřebujeme (k oblékání) a dáme mu najevo, že to může zvládnout. Naopak nekonkrétní pochvaly typu „Jsi moc šikovná,“ mohou dětem i ublížit. Neoceňujeme nic konkrétního (děti si to většinou přeloží do jim srozumitelného jazyka) a dítě může mít dojem, že je šikulka a musí se mu vše dařit. Může to v něm vyvolat strach z neúspěchu a závislost na pochvale. Zrádné jsou i odměny.  Když za určitou činnost dáme dítěti odměnu, dítě může začít například uklízet nebo chodit na nočník kvůli kousku čokolády. Dáváme tím najevo, že samotná činnost není dost dobrá, že stojí za to dělat ji jen za odměnu, a riskujeme, že dítě bude odměnu vyžadovat stále. Patrné je to ve škole – děti, které nedostávají známky, dělají spoustu činností proto, že je baví. Děti, které známky dostávají, často jako první položí otázku: „A je to na známky?“

Oprávněné požadavky

Jsme rodiče, máme za děti odpovědnost, jsme starší a máme více zkušeností. Proto máme vůči dětem určité oprávněné požadavky. Jak je můžeme sdělovat? Popíšeme problematickou situaci: „Na podlaze jsou papírky.“ Dítě je možná zabrané do činnosti a odpoví: „Aha, teď vystřihuju, potom je posbírám.“ A je po problému. Pokud dítě nereaguje, vyzveme ho k řešení: „Co s tím uděláš?“ 

Pokud jde o novou situaci, poskytneme dítěti informace: „Boty dáváme sem.“ „Je zvykem, že mladší pozdraví jako první.“ Lepší než dlouhé vysvětlování nebo kárání je stručná informace. Můžeme ji doplnit, pokud se dítě zeptá. Dlouhé vysvětlování děti spíše otráví.  Pokud se nic neděje nebo jde o situaci, která se opakuje stále, připomeneme požadavek oslovením a jedním slovem: „Vašku, zuby.“ Pokud umožníme dítěti výběr, bude spolupracovat ochotněji: „Uklidíš si kostky teď, nebo až po svačině?“ Naše přání a potřeby (na rozdíl od obecně platných informací) bychom měli vyjadřovat v 1. osobě jednotného čísla: „Potřebuji vědět, v kolik přijdeš na oběd.“ 

Pokud nás ovládají emoce, můžeme je popsat: „Zlobí mě, že se u stolu hádáte.“ Stejně tak můžeme popsat emoce, pokud vidíme děti uprostřed konfliktu: „Vidím, že se na sebe opravdu zlobíte.“ 
Všem pomůže, pokud se zaměříme na pozitivní souvislosti: „Minule sis zvládnul umýt ruce sám. Čím to bylo? Co ti pomohlo?“

Přirozený důsledek

Pokud se něco nepodaří, často se můžeme místo křiku a trestu zaměřit na řešení situace: „Čaj je rozlitý. Teď je potřeba, abys ho utřel. Hadr je v koupelně.“ Někdy se řešení nenabízí tak snadno. Pokud dítě dělá něco nevhodného, můžeme mu naznačit, že dané chování nebudeme tolerovat, např. malé dítě odneseme od sporáku, staršímu zamezíme nataženou rukou (bariéra), aby zasahovalo do práce sourozence... Využijeme fyzické převahy, ale bez agrese. Ač se to nezdá, často tím ušetříte čas i nervy.

Respektujte potřeby vašeho dítěte

Proč to někdy nefunguje? Děti procházejí rychlým a bouřlivým vývojem, mají potřebu dělat činnosti, které jim pomáhají růst a získávat samostatnost. V určitém věku potřebují křičet, běhat kalužemi, skákat... Pokud dítěti dopřejeme dostatek volného pohybu venku, bude jednodušší zamezit běhání v kuchyni kolem křehkých a horkých věcí. Pokud mu za určitých pro nás přijatelných podmínek (do kaluže jenom v gumákách) umožníme naplnit tyto vývojové potřeby, pravděpodobně snáze docílíme toho, aby respektovalo pravidla (v nových botách kaluž obejdeme). Víme, že děti potřebují pravidelný režim a odpočinek. Některé děti usnou snáze, jiné potřebují naši pomoc. Některé děti reagují citlivě na změnu prostředí nebo režimu. Své dítě znají nejlépe rodiče a často dovedou po zamyšlení nejlépe odpovědět na to, co by jejich dítěti mohlo pomoci, co v daném období potřebuje, co ho zajímá a které dovednosti rozvíjí. Nerespektování potřeb, únava, nepřiměřenost úkolu nebo nevhodné prostředí mohou zavinit řadu konfliktů, kterým se dá mnohdy předejít. 

Chcete opravdu poslušné dítě? Rozmyslete si to!

Recept na poslušné dítě by byl možná jednodušší, ale zrádnější. Poslušný teenager už nebude poslouchat rodiče, ale pravděpodobně vůdce party. Poslušný dospělý bude jen stěží přijímat zodpovědnost a bude stále hledat někoho, kdo by za něj rozhodoval. Partnerským přístupem k dětem vychováváme děti, které za sebe samy přijímají zodpovědnost, jsou soběstačné, respektují ostatní. Cesta je to zdlouhavá a náročná a jejím cílem je dítě, které přijme některé zásady chování za vlastní. Jak je dítě vychované, poznáme ve chvíli, kdy se rodiče vzdálí.

 

Výše uvedená doporučení a názory ve většině vychází z principu Výchova Nevýchovou. Pokud jste se s Nevýchovou už někdy někde setkaly, pak asi víte, že mají na svých stránkách řadu velmi přínosných videí ZDARMA, jako například videa na téma: 3 tipy, jak vyřešit sourozenecké spory bez řevu a tahanic, Co s tím, když dítě neposlouchá, Jak říct dítěti, že to, co dělá, je špatné atd. Pokud vám tato videa něco přinesou a usoudíte, že je to ten pravý směr, máte možnost si projít celým on-line kurzem Nevýchovy, který vám v pěti intenzívních týdnech vyladí myšlení a přístup k dětem tak, aby vám bylo v každé situaci jasné, jak reagovat. Protože si jsme vědomy, že maminky na mateřské dovolené nemají peněz nazbyt, rozhodly jsme se kurzem projít a budeme vám pravidelně přinášet postřehy z jednotlivých týdnů a celkového zpracování, jak na nás Výchova Nevýchovou působí. Tak nás sledujte (klikněte si na "sledovat" u tohoto článku) a my vám brzy přineseme první dojmy a doporučení. :)

Je samozřejmě jen a jen na vás, jaký styl výchovy si zvolíte. Věřte svému instinktu a ne radám okolí, každé dítě je jiné. Inspirovat se můžete také v dalším našem článku Jaký výchovný styl vám je nejbližší?

 

zdroje:

www.nevychova.cz

www.sancedetem.cz

Kniha: Respektovat a být respektován, Autoři: Kopřiva, P., Nováčková, J., Nevolová D.

 

Máte nápad na téma, o kterém bychom měli napsat? Pošlete nám ho.

Sdílejte:   | 
1

Diskuze k této stránce (22 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Adrianita, 20. 7. 2016, 8.12

Snažím se na sobě pracovat a chci se s Emilkou domluvit, aby jsme byly spokojené obě dvě, bez vztekání a křiku, v klidu. Jde to, ale je to běh na dlouhou trať. Důležitý ale je, že si chyby uvědomuju a chci to změnit. Až když jsem se zamyslela, tak výchova, která se aplikuji staletí nefunguje a podkopává dětem jejich rozvoj - rodiče jen křičí, bijí, manipulují s dětmi, vyhrožují, ovlivňují je chválením a úplatkama. A to už nechci. Takže partnerství vpřed!!

Adrianita, 20. 7. 2016, 8.05

Zajímá mě výchova nevýchovou, na mateřské si teď kurz opravdu nemůžu dovolit. Najdu někde vaše postřehy z kurzu. Díky

Zuzka Čtvrtečková, 23. 4. 2016, 8.32

Snažíme se být synovi parťákem, ale zároveň autoritou. Ví, že se nemusí bát na nic zeptat, když něco provede, tak se nemusí bát to přiznat a přesně jak je v článku, Rozlil jsi kakao? Tak běž do koupelny, utři to a já ti pomůžu. Bohužel po zkušenostech z místního hřiště je přístup některých rodičů otřesný. Jsme na malém městě a už jsem slyšela takových výrazů, kterými bych nenadávala nikdy a nikomu. Posílat ani ne tříleté dítě do oněch míst, divit se že neposlouchá, říct mu; nežer ten písek, a ještě horší výrazy je opravdu extrém a je mi z toho smutno.

Sarka6, 17. 2. 2016, 10.59

Moc hezky napsané

lazna, 10. 2. 2016, 12.39

Snažíme se spolu vycházet:-) Někdy jsou dobré dny a někdy špatné

lazna, 10. 2. 2016, 12.38

Nejtežší je, když se dítě chová jinak doma a jinak třeba ve školce:-(.

benca, 6. 2. 2016, 15.05

No nasa mala sa snazit prerazit svoje sebavedome spravanie,k manzelovi si nedovoli, ale u mna akoby vedela, ze jej vsetko odpustim, tak si dovoli

Kristy Sim

Kristy Sim, 6. 2. 2016, 12.19

Moc hezky clanek!!! Prekvapuje me, "schvaleni" vyuziti fyzicke prevahy, samozrejme bez agrese. Nekde jsem cetla, ze se timto rodic stavi nad dite... Jinak co se tyce poslusnosti-uzasne napsane. Presne se s tim ztotoznuji, ze teenager bude snadn poslouchat vudce party. Ja kolem sebe mam plno rodicu vyuzi ajici autoritativni pristup.. Ale to je teda docela extremni forma...

Alexandra, 6. 2. 2016, 17.07

Jak to myslíte, Kristy? Kde v clanku cítíte schválení využití fyzické převahy?

Kristy Sim

Kristy Sim, 6. 2. 2016, 19.45

Ja se omlouvam, jestli jsem si odstavec spatne interpretovala.. cetla jsem ho trochu v rychlosti.. V odstavci "Prirozeny dusledek". Veta zacina "Pokud dite dela neco nevhodneho........."

Alexandra, 6. 2. 2016, 22.18

Máte pravdu, vyznívá to trochu jinak, než to bylo asi myšleno.. Někdy není času nazbyt. Třeba dítě u sporáku, nebo sourozenec boří hrad z kostek tomu druhému. Není čas vysvětit, domluvit apod. V takovou chvíli je na místě (podle mého názoru) využít fyzické převahy a zabránit úrazu, poničení apod. Fyzickou převahou myslím třeba to vytvoření bariéry mezi sourozenci natažením ruky a vysvětlit důvod poté, odstranění nebezpečí a pak se vrátit v klidu k tomu, co se stalo. Myslím, že to bylo takto v článku myšleno.

Kristy Sim

Kristy Sim, 7. 2. 2016, 2.44

Samozrejme s vami souhlasim. Myslim si, ze to je v clanku napsano presne tak, jak ma. Kdyz vidim, ze je dite u sporaku, tak je priorita predejit zraneni. Jedinne co me prekvapilo, ze teorie pripousti tuto variantu. Ja mam 2 letou dceru a predevcirem jsem psala neco podobneho. Akorat mozna dle teorie by to zapadalo do jine "kolonky". Dcerka vi, ze kdyz ji o neco pozadam-poodejdi tady od trouby, vyleti para, tak to neni duvod zadneho diktatorstvi,ze bych ji chtela peskovat a stavit do late, ale je to pro jeji ochranu a bezpecnost. Co vy si myslite? Je to dle teorie Nevychovy spatny postup? Jak jinak by jste to udelala vy?

Alexandra, 10. 2. 2016, 10.33

Myslím, že to v souladu s Nevýchovou asi bude.. ale nevím. Kurzem si v této době sama procházím, abych vám všem předala svůj názor. Tak dám vědět. Ale myslím, že ochránit dítě je vždycky na prvním místě.

snany, 5. 2. 2016, 15.45

Nejsem dokonalá a ani nikdy asi nebudu, ale snažím se mít s dětmi vztah založený na vzájemné důvěře a porozumění.

dasza, 4. 2. 2016, 20.32

Na me dlouhek clanek..takze sem to neprelouskala cely..ale jedu efektivni vychovu.deti sou hodne.kazdy je chvali.a obdivuje Mame skvely vztah a tuktil..snad to tak vydrui co nejdyl.a ne jen dokud sou male

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight