Mýty o třetím rodičovství

Jediným úkolem třetího rodiče je být hodný a kamarádský k nevlastním dětem

Ano, to je dobrý start pro navázání vztahu s dětmi. Škála emocí k nevlastním dětem (pokud žijeme v jedné domácnosti) je však mnohem širší. Třetí rodič může být nejen hodný, ale také naštvaný, důrazný, unavený, smutný, nerozhodný atd. Důležité je, abychom si mohli dovolit své emoce otevřeně projevovat a aby je ostatní členové rodiny respektovali.

V nové rodině musíme upřednostnit potřeby dětí nad potřebami dospělých, abychom jim ulehčili těžkou situaci po rozchodu rodičů

Toto tvrzení vychází z mylného předpokladu, že úkolem nás rodičů je své děti jen co nejvíce hýčkat a plnit jim každé přání, zatímco naše vlastní potřeby mají jít zatím stranou. A potřeby třetího rodiče – ty se odsouvají často ještě dál než stranou. Zde je důležité si uvědomit, že úkolem rodiče není dělat vše pro dítě na úkor sebe sama, nýbrž ukázat dítěti, jak se to v dospělosti dělá, aby byl člověk šťastný.

Dítě po rozvodu je chudák, a proto na něj musíme být všichni hodní a plnit jeho přání. Téměř vše mu máme dovolit a nad povinnostmi zamhouřit oko

Úkolem rodičů je pomoci dětem projít co nejlépe obdobím, kdy se musí smířit s rozchodem rodičů, či s příchodem nového partnera jejich rodiče. Rozhodně to však neznamená, že musíme dítě rozmazlovat, vše mu dovolit, tolerovat nepříjemné chování, kupovat mu drahé dárky apod. Naopak možná ještě víc než předtím dítě potřebuje rodiče, který je šťastný (má naplněné své potřeby), který mu dává jistotu a bezpečí skrze jasná pravidla a který zakročí, když pravidla nejsou dodržována.

Nevlastní děti musím mít rád/a stejně jako ty vlastní

To je velké přání mnoha nevlastních rodičů, ale především jejich partnerů. Patří však bohužel do říše nesplnitelných snů. K vlastnímu dítěti nám příroda dala do vínku velký láskyplný vztah, který je podpořen zážitkem těhotenství, porodu a prvních let života dítěte, u čehož třetí rodič většinou chybí. Ano, můžeme mít své bonusové děti velmi rádi, ale vždy to bude jiný druh lásky, než k dětem vlastním.

Pokud děti ještě nemám, musím jako třetí rodič milovat ty nevlastní

Jakkoli to může znít někomu radikálně, je důležité jasně říci jednu věc: Třetí rodič nemusí mít rád své nevlastní děti. Není to žádná naše povinnost a navíc je to druh citu, který buď vznikne, nebo ne. Někdy to zkrátka nelze příliš ovlivnit. Můžeme samozřejmě dobrý vztah s dětmi podpořit, můžeme pro něj hodně udělat a musíme se naučit děti respektovat. Ale nemusíme je milovat.

Role nevlastního rodiče je vlastně stejná jako role vlastní matky či otce (má stejné úkoly směrem k dětem – poskytovat citovou vazbu, zázemí, péči, výchovu, vzdělání)

Takto si to představuje mnoho našich partnerů a někdy ze začátku i my sami. Do té doby než zjistíme, že budeme-li naplňovat roli nevlastního rodiče stejně, jako kdybychom byli ti vlastní, brzy padneme vyčerpáním. K tomu s pocitem, že naše snažení tak nějak nenese své plody. Je důležité si uvědomit, že role třetího rodiče je jiná než rodičovská, i když se samozřejmě v některých bodech a úkolech prolínají.

Na závěr jsem se zeptala svých kamarádek, jestli někdy podlehly nějaké klamné představě o nevlastním rodičovství. A tady jsou jejich odpovědi:

Lenka: Teď s odstupem už mohu říci, že já osobně podlehla mýtu „stačí byt kamarádka a mít ráda nevlastní dítě“. Opravdu jsem si myslela, že to ke spokojenosti nás všech stačí. Teprve po čase jsem zjistila, že to byla jen iluze.

Štěpánka: Celou dobu jsem si myslela, že až děti odrostou, tak se potkáme s mužem jako partneři a vše si vynahradíme. Nikdy se tak nestalo. To byla největší iluze, ve které jsem v roli nevlastního rodiče žila. Dnes už vím, že jako partneři se musíme potkat od začátku. Jinak nebude fungovat ani vztah, ani komponovaná rodina.

Daniela: Můj muž se od začátku svým dětem snažil vynahradit to, že se s jejich matkou rozvedl. U nás doma nemusely nic dělat, plnil všechna jejich přání, hranice jim nedával téměř žádné. Z mého úhlu pohledu je rozmazloval. Přesto jsem se do jeho „hry“ zapojila a dělala také vše proto, aby byly maximálně spokojené – vařila jim, uklízela, tolerovala veškeré jejich nepříjemné chování. Nevím, jestli to je důsledek, či shoda náhod, ale ve chvíli, kdy manželova dcera dosáhla dospělosti, našla si o mnoho let staršího partnera a přerušila s námi veškeré kontakty. Dnes mě na ulici ani nepozdraví. Je mi z toho velmi smutno a její chování považuji za nevděčné. Kdybych se dostala do této situace znovu, udělala bych mnoho věcí jinak. Rozhodně bych více myslela na sebe a snažila se naplňovat také vlastní potřeby. A to i za cenu případných konfliktů s mým partnerem.