Nápodobně

Jo, jo je to právě takový provaz, z kterého bylo to švihadlo.

My taky

Proč naštěstí? Já na ně hrozně ráda vzpomínám...

Já na ně taky ráda jezdila a vždy jsem se těšila.

Já nechtěla snad nikdy, ale musela jsem být někam odklizena a nic pozitivního mně to nepřineslo.

Na mě jsou ty příměstské předražené. A dokud jsem doma a nepotřebuji hlídání, tak je to i zbytečné, časem uvidíme.

Já teda ne. Manžel nebyl nikdy, takže nemáme ambice tam posílat naše děti.

No záleží na dítěti no. Muk táta byl vždy odklizenej na tři týdny už od mala a hodně těžce to nesl. My s bratrama jezdili na jednotydenni a vždy se nám tam moc líbilo,doteď na to ráda vzpomínám. Hodně samozřejmě záleží i na prostředí a vedoucích...

Já byla na táboře jednou dobrovolně a byla jsem nadšená. V rámci práce možná budu jezdit na tábory, tak syn bude jezdit se mnou

Já jezdila vždycky na 14 dní a poslali mě poprvé v 7 letech, což teda byl šok, protože do té doby jsem byla jen s rodinou a teď jsem měla v noci chodit na záchod 0,5 km lesem

No tak to rodiče dost nevychytali . Já byla poprvé taky v sedmi a na záchod se chodilo do fary,ale byla jsem ve stanu se starším bráchou,takže dobrý . Navíc jsem tam sama chtěla. Vlastně vždy jsem tam byla s nějakým brachou,ale pak už jsem byla víc s kamarádama,ale i tak js byla za bratry ráda. Někdo posílá i v pěti,to si nedovedu představit. Jo a sestrenka dlouho nechtěla a pak jela asi v 15cti a litovala,že už nejezdila dřív...Když se to vychyta,tak je pak spoustu zážitků...

Super jsou třeba příměstské tábory, pár jsem jich vedla a budu muset dál, takže i ty si syn užije

Jak jsem byla do 11 let jedináček.

Ja jsem nikdy nebyla nebyla, vesnice takovy malicky tabor a po cely rok